Sunday, July 22, 2018

Pasecká skála



Co se týká šplhání na různé vyhlídky, nepovažuji se za úplného začátečníka. Ovšem při výstupu na Paseckou skálu jsem si připadla vyloženě jako amatér. Původně jsme měli v plánu městský výlet, ale nakonec jsme se rozhodli pro tuto zastávku. Sice jsem si byla vědoma toho, že páskové letní boty a dlouhá sukně nebudou pro výstup na skálu to pravé ořechové, ale říkala jsem si, že to určitě nebude tak hrozné.. No, když jsem se v tomto neterénním outfitu a ještě s dcerkou v nosítku na břiše vyškrábala nahoru, tak jsem si nadávala do slepic a upozornila jsem Ondru, že dolů asi neslezu a budeme muset zavolat vrtulník. Nakonec jsme mě i s Barunkou společnými silami dostali zpátky k autu, ale znova bych tam takto lézt nechtěla. Takže, milí vyhlídkoví kolegové, ani v českých luzích a hájích nepodceňte přípravu ať si pak můžete výhledy užívat v klidu a beze strachu.
Jinak, výstup nahoru fakt tak velké drama není, vyhlídka je vybavena řetězy i zábradlími, kde se můžete přidržet. Jen ne v ťapkách, no.


Zaparkovat se dá u silnice, která vede ze Sněžného do Studnice – po pravé straně silnice kousek před Studnicí je menší lesní parkoviště s přístřeškem s posezením. Tady se napojíte na zelenou turistickou trasu, která vede prvně kousíček jakoby zpátky podél silnice. Jdete po pohodové lesní cestě až ke skalám. Na samotnou vyhlídku vás dovedou značky. Jedná se o skalní rozhlednu, takže na konci vás čeká krátký výstup na skalku, o tom jsem psala v textu výš. 


Bylo možné dostat se i na vedlejší skalku, která sice není vybavena jako skalní rozhledna vedle, ale vyhlídka odtud byla také pěkná (prý, říkal Ondra).
Ze skály je nádherný výhled do kraje Žďárských vrchů a rozhodně myslím, že místo stojí za návštěvu. Pokud se rozhodnete pro variantu parkoviště-skála-parkoviště, tak se jedná o výlet na hodinku. Cestu si ale můžete protáhnout a po značené turistické trase vyrazit například k rybníku Medlov, oblíbené rekreační lokalitě.




Když se pak vrátíte zpátky k parkovišti a přešli byste silnici na druhou stranu, tak přes louku můžete dojít ke stožárům, kde v minulosti probíhal výzkum vlivu námrazy na sloupy elektrického vedení. Měření bylo ukončeno v 80. letech, ale stále se jedná o technický unikát. Na místo se dá dojet i autem. 
Tip na gastro zastávku v oblasti jsem zmínila v tomto příspěvku.

Thursday, July 19, 2018

Rodná světnička Bohuslava Martinů v Poličce

Říkáte si co má nějaká rodná světnička společného s vyhlídkami? Věřte, že v tomto případě hodně. Rodná světnička hudebního skladatele Bohuslava Martinů se totiž nachází na věži kostela Sv. Jakuba v Poličce. A pokud si teď říkáte jak velká ta věž asi je, že se tam vejde i bydlení, tak velká je jako jiné kostelní věže - čili byt, kde se roku 1890 Bohuslav Martinů narodil, není zrovna velký. Pochopitelně bydlení na věži přinášelo kromě nedostatku místa i další drobné obtíže jako například jak dopravit nahoru cokoliv, o každodenním zdolávání 192 schodů ani nemluvím. Ovšem vyhlídka hned za dveřmi exkluzivní. 



Bohuslav Martinů bydlel ve věži se svou rodinou proto, že jeho otec vykonával funkci pověžného, tedy někoho, kdo se staral o to, aby se zvonilo když se mělo zvonit. Na věž se dostanete s průvodkyní z Centra Bohuslava Martinů, které se nachází nedaleko (bližší info zde). Naproti Centru je jen tak mimochodem velice příjemná kavárnička L´Caffe. My jsme se vydali na věž absolutně bez jakékoliv předchozí přípravy a měli jsme tedy docela štěstí, že jsme dorazili čtvrt hodiny před další prohlídkou. Koupili jsme si vstupenky (mají slevy na Rodinné pasy, jen si o ni musíte říct včas a ne jako my) a zbývajících deset minut jsme využili na rychlé kafe s sebou. Dcerku jsem měla během prohlídky v nosítku na břiše. Měla jsem obavy, jak bude snášet delší stání během výkladu (pokud nespí tak vyžaduje pohyb a akci), ale nakonec jsme to zvládly docela v pohodě – slečně průvodkyni vstoupila do výkladu jen párkrát a zcela jistě to bylo pokaždé k věci. Jen nahoře, kde bylo přímo ve světničce povídání delší, mělo mé drahé dítě souvislejší monolog takže jsem s ní raději vyšla na ochoz pro případ, že by ostatní návštěvníky přece jen víc zajímal život Bohuslava Martinů než hatmatilka ročního dítěte. Během našeho postávání venku se rozfoukalo a začalo pršet takže jsme to měly i s menším dobrodružstvím.






Prohlídka byla asi na půl hodinky, vyhlídka na Poličku a okolí byla hezká, rodná světnička slavného poličského rodáka zajímavá a vůbec si myslím, že tohle místo stojí za návštěvu. Jinak i mimo věž je v Poličce co vidět. Můžete kouknout třeba na hradby, na opravený park u hradeb, na výstavy v Centru Bohuslava Martinů nebo se toulat úzkými uličkami s malými obchůdky. Poličku mám fakt ráda a často se sem vracím. 


Saturday, July 14, 2018

Těžní věž Kukla

Rosicko-oslavanská uhelná pánev je oblast západně od Brna, kde od druhé poloviny 18. století do 90. let století dvacátého probíhala těžba černého uhlí. Pozornému oku však neuniknou pozůstatky po těžbě v této krajině ani dnes. Mimo několika opuštěných areálů včetně  nefunkční chátrající tepelné elektrárny v Oslavanech narazíte i na mnoho podivně vyhlížejících kopečků porostlých relativně mladou vegetací – jsou to haldy tvořené odpadním materiálem. 
Světlou výjimku mezi opuštěnými a nevyužívanými doly tvoří areál bývalého Dolu Kukla v Oslavanech. Ten před několika lety ožil a v současné době zde funguje zábavní park Permonium. Náš potomek je na podobné aktivity zatím moc malý, zaplatili jsme si proto vstup pouze na těžní věž. 


Na tu můžete vystoupat buď po schodech nebo můžete využít panoramatický výtah (tak jako já s kočárkem). Upřímně řečeno, věž žádný zajímavý výhled nenabízí. Ne že by z ní nebylo vidět nic, ale v okolí se nacházejí i volně přístupná místa s lepším výhledem (např. Rozhledna Alfonse Muchy, o které jsem psala zde). Zábavní park vyhlížel o poznání zajímavěji, ale ten si necháme na dobu za pár let.


Přesto jsme byli rádi, že jsme se na věž vypravili. Nachází se totiž v našem rodném kraji, v místech, kde oba s Ondrem žijeme celý život a bylo pro nás zajímavé se konečně do jednoho z důlních areálů podívat (abych pravdu řekla, kdysi se mi nedopatřením podařilo prolézt přes spadlý plot do opuštěného areálu Dolu Jindřich II, o kterém ještě něco napíšu níž; oficiálně však toto místo navštívit nelze). Musí se nechat, že industriální atmosféra místa má něco do sebe.
Pokud půjdete i do Permonia, nepochybně zde můžete strávit podstatnou část dne. Samotná věž je záležitost na půl hodinky. Parkovat se dá přímo u areálu, autobusová zastávka je nedaleko. 




Slíbený dodatek k dolu Jindřich II – Důl Jindřich II se nachází v nedalekém Zbýšově a se svou hloubkou téměř 1 a půl kilometru je nejhlubším dolem u nás a patří mezi dva nejhlubší doly ve střední Evropě. Vždycky mě tento údaj fascinoval a přemýšlela jsem, jestli v tom dole někde existuje od povrchu fakt rovná díra směrem ke středu Země 1500 metrů hluboká.. No, odpověď neznám a fantazii si nebudu kazit pravdou, ale kdyby tam byla, tak by byla dnes nejspíš zatopená vodou, tak jako je to prý s většinou dolů v oblasti. 

Tuesday, July 10, 2018

Putování jihozápadním Norskem, 2. díl

Jak jsem slíbila minule, tento díl norského seriálu bude o našich prvních výletech, tedy cestě k ledovci Folgefonna,  a o výšlapu na Trolltungu (Trolí jazyk).
První den v Norsku jsme si nechtěli naložit hned cestu na Trolltungu, o které jsme věděli, že je náročná, a proto jsme se rozhodli zvolit výlet, který se tvářil podle popisu na Internetu výrazně víc v  pohodě. Plán byl takový, že se půjdeme podívat k ledovci Folgefonna, což měl být podle našich informací výlet na dvě až tři hodinky, a potom zajdeme doplnit do obchodu zásoby jídla (z Česka jsme toho nemohli moc vézt, protože jsme se potřebovali vejít do dvou krosen a váhového limitu) a zjistíme, jak se druhý den dostaneme k parkovišti, od kterého se vychází k Trolímu jazyku. 
Do batohu jsme si sbalili pití a svačinu na kratší výlet, pláštěnky, foťák a vyrazili jsme podle mapy na cestu k ledovci. Cesta byla krásná. Prvně jsme šli kousek kolem jezera Sandvevatnet , pak jsme míjeli typická norská dřevěná stavení, až jsme se dostali k asfaltové cestě, která vedla podél divoké řeky Jordalselvi vzhůru k ledovci. Ten jsme viděli v dálce před sebou.


Po asi hodině a půl jsme se dostali k parkovišti a za ním na malebnou louku s několika domy a posezením. Odtud bylo na ledovec nad námi krásně vidět, a proto jsme se naivně domnívali, že jsme na místě, kam jsme se měli dostat. I čas cesty odpovídal, takže jsme se usadili, najedli jsme se, vyfotili a chtěli se vrátit zpět. 


V tu chvíli nás ale míjela jedna z mála českých skupin, které jsme v Norsku potkali, a od nich jsme se dozvěděli, že to zajímavé teprve začíná a že odtud je to podle jejich slov asi hodina a půl nahoru. Měli jsme z prodloužení cesty obavy, ale když jsme viděli jejich nadšení, tak jsme neodolali a pokračovali dál. Brzy nám došlo, že na stránkách kempu sice psali, že výlet k ledovci je na dvě až tři hodinky, ale že se počítalo s variantou, kdy si člověk popojede autem na to parkoviště, ke kterému jsme my došli pěšky.. 
Každopádně, cesta dál byla krásná, náročná a dobrodružná. Lezli jsme přes divokou říčku, přitahovali se po skalách pomocí lan a celou cestu nás dál motivoval pohled na ledovec nad námi. Chvílemi jsem se bála, chvílemi měla pocit, že už nemůžu (to jsem ještě netušila co mě čeká při cestě na Trolltungu) a chvílemi se trápila hladem a žízní (kterou jsem nakonec vyřešila tím, že jsem se v Norsku poprvé a nikoliv naposled napila vody z přírody). 



Nakonec jsme se vyštrachali nahoru a opravdu to za tu námahu stálo. Vyhlídka byla prostě skvostná.
Samotného ledovce jsme se sice dotknout nemohli, protože lávka k němu byla stržená, ale přesto jsme byli moc rádi, že jsme se na cestu nahoru nevykašlali.


Po cestě zpět nás stihl prudký liják ve kterém jsem se bála, že budu dole rychleji než bych si přála, ale déšť brzy ustal a nakonec jsme se dolů dostali bezpečně.
Výstup nás však dost vysílil a do kempu jsem se dovlekla už značně hladová a vyčerpaná. A to nás čekala ještě cesta dolů do centra Oddy, kde jsme se poprvé podívali do norského obchodu s jídlem. No, nic překvapivého. I ty cenovky byly velice podobné jako u nás. Jen v norských korunách (tedy krát čtyři). 
Večer jsme v kempu zjistili, že minibus na parkoviště Skjeggedal, ze kterého se vychází na Trolltungu, se objednává přes Internet. Připojili jsme se na místní wifi a lístky na spoj další den ráno a následně zpáteční večer jsme zaplatili online. 
Trolltunga, čili Trolí jazyk, je skalní výčnělek pod kterým je několik set metrů prázdno a dole hluboko pod ním ledovcové jezero Ringedalsvatnet. Výčnělek láká mraky lidí, kteří se zde fotí v nejšílenějších pózách. Popravdě, z některých z nich mi běhá mráz po zádech. Zároveň se jedná o velmi populární výletní cíl jihozápadního Norska, proto o víkendech počítejte s větším množstvím lidí. 


Co se týká výstupu na Trolltungu, dopředu jsme si nastudovali množství materiálů a dospěli jsme k jednoznačnému názoru, že to bude náročné. Před tím nás koneckonců varovalo i několik cedulí jak přímo v Oddě, tak v kempu a i na parkovišti než jsme vyrazili. Navíc je potřeba počítat s tím, že většinu cesty nebudete mít signál na telefonu a že nahoře by vás zachraňovali jen velmi složitě. 


Za sebe můžu upřímně říct, že jsem nikdy náročnější cestu neabsolvovala a rozhodně bych to být vámi pečlivě zvážila zvláště v případě pokud nejste zdravotně úplně stoprocentně ready. Nedávno byla v Objektivu reportáž, kde tvrdili, že cesta na Trolltungu je v pohodě i pro rodiny s dětmi, ale osobně to považuji za naprostý blábol a silně doporučuji tuhle informaci ignorovat. Je to krásná cesta, ale chvílemi jsem měla pocit, že to prostě nezvládnu a absolutně si neumím představit, že bych se u toho měla starat ještě o malé dítě. 
Každopádně, ráno jsme minibusem dojeli od kempu na místo, odkud se vychází nahoru. 
Cesta začíná brutálním kopcem kdy vás čeká kilometr do velmi prudkého svahu. Pokud vám připadá, že kilometr do kopce je v pohodě, tak věřte, že není. Je to fakt jako kdybyste dvě hodiny šlapali do nepravidelně velkých schodů. Útěchou vám může být, že budete mít největší část převýšení za sebou. Následně přejdete takovou příjemnou cestou po rovině přes rašeliniště a pak vás čeká další výstup do horského sedla. 


A pak už „jen“ jdete a jdete až k Trolltunze. Ovšem nemyslete si, že vás čeká nějaká pohodová procházka růžovou zahradou. Jde se po kamenité cestě, která jde neustále kousek do kopce a kousek z kopce. Vždycky jsme koukala na horizont a říkala si, že támhle už budu nahoře a pak musí být rovinka. Nebyla. Pak mě čekalo zase pár metrů dolů a další stoupání. Myslím si, že existuje dobrý důvod, proč je trasa oblíbená pro dvoudenní výlety s přespáním pod stanem nahoře (tak jako o tom jednou na blogu psala TerezaInOslo).
V jeden moment jsem si sedla na kámen a řekla Ondrovi ať jde dál sám, že já už nemůžu. No, nebudu to natahovat, nakonec jsem k proslulé vyhlídce taky došla. Ovšem akční fotku, kterých si na Googlu můžete najít spousty, nemám. Na tu bych totiž musela čekat téměř hodinovou frontu a to jsem nechtěla, protože jsem měla obavy, abychom se pak stihli bezpečně a včas vrátit dolů (existuje doporučení pro hraniční hodinu, kdy máte Trolltungu opustit, abyste to stihli zpět). Pořídili jsme ale nádherné fotky jen pár metrů vedle.


Zpátky se vracíte stejnou cestou. Opět jsme měla několikrát pocit, že to nedám, ale pocit beznaděje už nebyl tak intenzivní jako když jsem věděla, že nejsem ani v půlce. 
Když jsem šla dolů z toho prudkého kopce, který jsme na začátku museli vyšplhat, tak se mi klepaly nohy a podpírala jsem se o cokoliv, o co to šlo. Někteří mě míjeli svižnou chůzí v pohodě, ale mnozí na tom byli velmi podobně jako já. Když jsem došla na parkoviště, bylo mi už naprosto jedno jak to bude vypadat, a svalila jsem se vedle zastávky minibusu do trávy. Vedle mě stejně učinil pár, který s námi jel minibusem i ráno, a tak mě potěšilo, že nejsem jediná, komu cesta trvala tak dlouho a koho tak dostala.


Ovšem závěrem chci říct to zásadní – AČKOLIV JE CESTA NA TROLLTUNGU NÁROČNÁ, JE TAKY NESMÍRNĚ NÁDHERNÁ A DECHBEROUCÍ VYHLÍDKY ROZHODNĚ ZA NÁMAHU STÁLY. Byla to sice ta nejnáročnější túra, kterou jsem kdy absolvovala, ale taky byla pravděpodobně ta doposud nejkrásnější. Takže pokud nemáte nějaký zdravotní handicap a zvažujete zda jít nebo nejít, tak běžte. Je to fakt pecka. 
Praktické info – na webu najdete seznam doporučených věcí co s sebou. Určitě přípravu nepodceňte a radami se řiďte. Jediné, čeho se bát nemusíte, je nedostatek vody – tu můžete pít po celou cestu z potůčků a je fakt výborná. 


Friday, July 6, 2018

Zlatý Chlum

Modrá obloha, příroda, krásná rozhledna, čerstvý vzduch a jedno vychlazené v ruce. Tak takto vypadalo naše letošní velikonoční pondělí. 


Místo barvení vajíček, pečení beránka a úklidu jsme se letos rozhodli svátky jara strávit na dovolené v Jeseníkách. Projeli jsme několik zajímavých rozhleden a vyhlídek (např. Hraniční vrch, o kterém jsem už na blogu psala) a jednou z nich byla rozhledna Zlatý chlum, ke které jsme vystoupali v pondělí dopoledne.


Kamenná rozhledna z konce 19. století se nachází nad městem Jeseník a nabízí krásný výhled nejen na město, ale zejména na hřebeny Jeseníků včetně nejvyšší hory tohoto moravského pohoří, Praděd. Na rozhlednu se platí menší vstupné a je otevřena od května do září každý den od desíti do šesti do večera (my jsme tu byli na začátku dubna a byla mimořádně přístupná přes Velikonoce).  


Rozhodli jsem se trochu si cestu usnadnit a velkou část kopce od města Jeseník jsme zdolali autem. Zaparkovali jsme u turistické chaty na Čertových kamenech. Odtud nás čekal výstup po modré turistické trase do prudkého kopce, kde jsme se rozhodně pořádně zapotili. 


Nahoře nás ale čekala hezká rozhledna a bufet s občerstvením (a točeným pivem). Poté, co jsme se dosyta pokochali výhledem, pokračovali jsme po modré k vyhlídce u restaurace na Křížovém vrchu. Následně jsme se vrátili k rozcestí Pod Křížovým vrchem a po zelené turistické trase jsme došli k silnici, po které jsme po chvilce dorazili zpět k parkovišti.  Celou cestu i s rozhlednou odhaduji na 4 hodiny. 


GASTRO KOUTEK – Bohužel dnes je trochu smutný. Byli jsme na jídle v restauraci na Křížovém vrchu a doporučit ji nemůžu. Je zde krásný interiér a vyhlídka, ale tím výčet kladů končí. Obsluha působila poněkud neschopně, na jídlo jsme dlouho čekali, následně jsme se dočkali druhého dřív než polévky a žebra, která jsme si vybrali oba, byla bez chuti. 

Wednesday, July 4, 2018

Putování jihozápadním Norskem, 1. díl

Ačkoliv se chci na tomto blogu soustředit hlavně na krásy České republiky, nyní jsem se rozhodla zařadit seriál o jedné ze zahraničních cest, které jsme spolu s Ondrem podnikli. Koneckonců, je čas prázdnin, a to je doba, kdy lidé často vyráží za hranice a třeba bude tento příspěvek někomu inspirací. Nebo alespoň rozptýlením na dlouhé cestě.


Před dvěma lety na konci července jsme podnikli desetidenní cestu po jihozápadním Norsku, oblasti fjordům a dechberoucím vyhlídkám zaslíbené. 
Pravidelně jsme sledovali portály, které upozorňují na výhodné letenky a čekali jsme až nás něco zaujme. Takto jsme se například jednou podívali do Londýna se zpáteční letenkou pro jednoho za 800 korun. Když naskočila výhodná akce s Norwegian do Skandinávie, hned nás to zaujalo. Popravdě, prvně to zaujalo hlavně Ondru, který o dovolené na severu dlouho snil. Já snila spíš o písečné pláži, dlouhém lenošení s knížkou a vychlazeném drinku. 
Prvně jsme koukali na letenky do Osla. Po chvíli googlení a zkoumání mapy jsme ale dospěli k názoru, že bychom se stejně hned přesunovali z východu na západní pobřeží, kam nás (Ondru) to lákalo nejvíc. A tak se stalo, že jsme si jednoho zimního dne koupili zpáteční letenky do Bergenu, města, o kterém jsem předtím v životě neslyšela. Rovnou ale dodávám, že jsem nikdy nezalitovala a tato dovolená se zařadila mezi top dovolené, na kterých jsem kdy byla. 


Původní plán byl půjčit si auto a spát v něm nebo ve stanu, protože v Norsku je stanování v přírodě legální (mimo některé vybrané oblasti). Koukali jsme na nabídky půjčoven aut a shledali jsme, že to půjde. JENŽE – samotné objednání jsme odkládali a odkládali a náhle měsíc před odletem byly ceny několikanásobně vyšší a nabídka velmi omezená. Takže jsme byli nuceni náš plán změnit. 
Rozhodli jsme se, že se budeme pohybovat hromadnou dopravou a spát budeme po kempech. Na prvních 7 dní jsme si našli přibližnou trasu, spojení mezi jednotlivými destinacemi a možné kempy. Na další 2 dny jsme si zarezervovali malý byteček v Bergenu přes AirBnB. Od spaní v přírodě jsme upustili zejména proto, že 1.) nechtěla jsem postavený stan s věcmi nechávat někde volně v přírodě bez dozoru ani vláčet veškeré věci neustále s sebou a 2.) nejsem zvyklá na spaní ve stanu obecně a měla jsem z toho strach (Ondra by strach neměl). 
Týdny před cestou jsme pak tu a tam vyráželi do obchodů a vybírali co nejtenčí a nejlehčí karimatku (zvolili jsme alumatku), vařič, ešusy, funkční oblečení, desinfekci vody (v Norsku naprosto vyhozené peníze, desinfekci jsme doteď neotevřeli), vak na vodu, krosnu, já i pohorky (ty předchozí se mi doslova rozpadly na noze při výletu do Adršpachu a já zbytek dovolené chodila v sandálech s ponožkami…) a další vybavení, které jsme do té doby nějak nepostrádali. 


Až konečně nadešel den odletu a my s nabalenými krosnami vyrazili. Prvně nás však čekala cesta do Brna, odtud do Prahy a pak teprve let do Bergenu. Tam jsme dorazili ve večerních hodinách a okamžitě jsme pokračovali v cestě na naši první zastávku – do Oddy, města, odkud se vychází na túru ke slavnému Trolímu jazyku (Troltunga; tento výšlap a naprosto epická vyhlídka si však zaslouží vlastní článek). 
Už samotná cesta do Oddy nám přinesla několik překvapení. Prvně nás teda šokovala cena lístku na autobus, ale o norských cenách napíšu zase příště. Brzy jsme ale pochopili, že autobus byl možná tak drahý proto, že cesta zahrnovala i trajekt přes fjord, pro nás naprosto úžasný a nečekaný zážitek. Do Oddy jsme dorazili před půlnocí a fascinující bylo, že se setmělo teprve někdy kolem jedenácté. Stan jsme však v kempu stavěli za tmy a jen jsme viděli, že stavíme u vody. 



První probuzení v Norsku patří rozhodně mezi silné momenty naší dovolené. Ráno jsem otevřela stan, koukla ven a uviděla nádherné obrovské jezero do kterého padá ze všech stran množství vodopádů. Vypadalo to jako nějaká kýčovitá fotka z katalogu, o které bych si řekla, že je to photoshop. A Ondra seděl před stanem a na tom našem novém vařiči nám připravoval čaj a pak jsme seděli s čajem v ruce spolu na břehu a koukali jsme na tu nádheru.


V dalším díle napíšu o našem prvním výletu, který byl k ledovci Folgefonna, o výstupu na Troltungu, který jsem málem vzdala, a o tom, že Norové u všech výletů píšou tak poloviční čas než kolik jsme potřebovali my..

Friday, June 29, 2018

Rozhledna Alfonse Muchy

Možná jste pár let zpátky zaznamenali v médiích čachry kolem Muchovy Slovanské epopeje. Jde o sadu obrazů obřích rozměrů, na kterých Alfons Mucha zaznamenal významné momenty z naší historie a která byla po dlouhá léta vystavená na zámku v Moravském Krumlově. Pak si ale někdo vzpomněl, že Mucha prý věnoval plátna městu Praze a měla by se tedy přestěhovat. Nastala dlouhá tahanice jestli se dílo bude stěhovat nebo zda by mělo zůstat v Krumlově, kde představovalo v rámci regionu významné lákadlo pro turisty. Sama jsem epopej viděla několikrát a ač nejsem žádný umělecký fajnšmekr, tak obrazy ohromily i mě a ráda bych je někdy znovu viděla. Celá anabáze skončila tím, že obrazy byly z Krumlova odvezeny. Při přípravě tohoto článku jsem ke svému překvapení zjistila, že aktuálně je Slovanská epopej až do konce roku k vidění na brněnském výstavišti, proto se na ni klidně můžu zase zajet kouknout. Sama jsem zvědavá zda někdy epopej zakotví i v té Praze. 
Umístění Muchova díla v Krumlově dávalo smysl i proto, že se nachází blízko rodiště tohoto secesního malíře – Alfons Mucha se roku 1860 narodil v nedalekých Ivančicích. A v kopci nad Ivančicemi se nachází i rozhledna po něm pojmenovaná – Rozhledna Alfonse Muchy. 



Betonová rozhledna byla postavena v roce 1930 na místě původní dřevěné a patří k nejmenším u nás – vyhlídková plošina je umístěna 4 metry nad zemí. Na místo se dostanete po červené turistické značce a nejblíž se dá zaparkovat u mostu přes řeku Jihlavu u parku Réna, který je oblíbeným místem pro různé zábavy a koncerty. Nahoru je to pak jen krátká, asi patnáctiminutová, procházka do prudšího kopce. Určitě nic pro kočárky. 



Z rozhledny můžete kouknout na Ivančice s údolím řeky Jihlavy a na velkou část rosicko-oslavanského uhelného revíru, kde se dnes již netěží, ale na pozůstatky po těžbě v podobě hald a opuštěných areálů tu narážíme na každém kroku. 




Z parku Réna se pak můžete vydat ještě na příjemnou procházku podél řeky ke Skřipskému mlýnu, oblíbené letní lokalitě pro koupání, opalování nebo prostě jen vysedávání na sluníčku. Stezka vede částečně po dřevěných chodníčcích, je lemovaná dřevěnými sochami a tam i zpět je to něco málo přes hodinku. 
V parku se nachází hospůdka s příjemným venkovním posezením a dětským hřištěm. Občerstvení bývá během letní sezóny i u Skřipského mlýna. A ve mlýně funguje Penzion pro pohozené pány i s kavárnou a uměleckou galerií.