Monday, August 6, 2018

Putování jihozápadním Norskem, 3. díl

Z Oddy, o které jsem psala minule, jsme se autobusy přesunuli do Eidfjordu. Samotné cestování z jedné destinace do druhé bývá v této oblasti zážitek. Městečka rozesetá kolem fjordů jsou často oddělena obřími skalami a jejich překonávání není jen tak. Většinou se to řeší trajekty nebo pomocí tunelů vytesaných přímo do skály. Norsko je zatím jediná země, ve které jsem viděla uvnitř tunelu ve skále vytesaný celý kruhový objezd. I na relativně krátké trase toho bývá opravdu hodně co vidět.
Každopádně, v Eidfjordu jsme se ubytovali v malém kempu přímo v centru obce u fjordu. Další, a mnohem větší kemp, se nachází po cestě k vodopádům Vorringsfossen. My jsme však byli maximálně spokojeni s naší volbou. V kempu stálo jen pár karavanů a se stanem jsme tam byli jediní. Hned u stanu jsme měli altánek s posezením, sloupek se zásuvkou, budovu s veškerým vybavením a také dům, ve kterém se nacházela v přízemí pekárna. Pečivo jsme si objednali večer předem na recepci a ráno jsme si ještě v pyžamu vyzvedli čerstvou snídani. Kromě chleba (v Norsku se prodávají různé druhy, zpravidla všechny mají tvar toastového chleba) jsme si objednali i  jakýsi skořicový motanec a pak hlavně pečivo, které nevím jak se jmenuje, ale po cestě jsme si ho koupili ještě několikrát, protože nám hodně zachutnalo – byla to taková buchta s pudinkem nahoře, politá cukrovou polevou, posypaná kokosem. 

Naše bydleníčko v Eidfjordu

kemp v Eidfjordu

vyhlídka, Eidfjord

Eidfjord
Po snídani jsme šli na autobus a nechali se vyvézt kousek blíž k vodopádům Vorringsfossen. Ráda bych vám sdělila jak se zastávka jmenovala, ale prostě jsme řidiči rukama nohama (výjimečně jsme potkali někoho kdo nemluvil anglicky) vysvětlili, že chceme k vodopádům dojít pěšky a on nás vysadil u takového muzea v přírodě, od kterého cesta nahoru vedla. Jinak k vodopádům se dá dojet autobusem podstatně blíž, ale my jsme četli na Internetu o cestě, kterou jsme chtěli vidět. Jedná se o starou původní silnici k vodopádům. Vede z údolí až nahoru a klikatí se po skalách. Na rozdíl od silnice nové nevede systémem tunelů, ale jde se po krajích skály. Novou silnice jsme po cestě podcházeli a několikrát jsme se k ní přiblížili. Byla to nádherná cesta a po dovolené jsme se shodli, že rozhodně patřila k těm nejzajímavějším. Po cestě jsme minuli odbočku, která vede na stezku pod vodopády, ale my jsme se rozhodli pokračovat nahoru na vyhlídku nad ně. Po celou cestu jsme si užívali sami v tichu nádherných vyhlídek. Nahoře jsme došli k parkovišti, které bylo plné turistů, a ze kterého byl na vodopády výhled. Pokračovali jsme dál k vyhlídce přímo nad vodopádem. Kousek cesty jsme museli jít po nové silnici, což byl z celého výletu jediný nepříjemný úsek. Nahoře jsme pak koukli z vodopádů dolů a v restauraci jsme si dali výbornou lososovou polévku (místní specialita) a čokoládový dort. Pak jsme se od hotelu vrátili k hlavní silnici a počkali na autobus, který nás odvezl zpátky do kempu. 

Stará silnice k vodopádům Vorringsfossen

Stará silnice k vodopádům Vorringsfossen

Stará silnice k vodopádům Vorringsfossen

Stará silnice k vodopádům Vorringsfossen

Údolí pod vodopády Vorringsfossen

Vodopády Vorringsfossen

Vodopády Vorringsfossen
Další den jsme pak zase autobusem pokračovali do lázeňského města Vossevangen v oblasti Voss, ze které pochází vyhlášená (a vyhlášeně drahá) minerální voda VOSS. Opět jsme se ubytovali v kempu u vody, tentokrát u jezera. Z kempů, ve kterých jsme bydleli, mi byl tento nejméně sympatický, protože to byl takový ten městský plný kemp. Ovšem stále byl hezčí než většina (nebo všechny) kempů u nás. Ve Vossu se nám pokazilo počasí a většinu doby, co jsme zde byli, nám pršelo. 
Podle Internetu měla vést z města lanovka nahoru na vrchol Mount Hanguren, kde se nachází i lyžařské středisko. Ovšem slečna v informačním centru se smála a říkala, že lanovka už není takových 10 let v provozu.. ano, legrace k popukání. Ovšem podle ní to nahoru byla tak hodinová procházka. V našem podání tříhodinová. Prošli jsme kolem skanzenu a dál jsme stoupali a stoupali lesem. Oproti výstupu na Trolí jazyk to byla pohodička, ale zapotila jsem se pěkně. Možná i proto, že bylo docela teplo a do toho každou chvíli zapršelo, takže jsem si po chvíli připadala jako v tropickém skleníku brněnské botanické zahrady.

Voss

Cesta na Mount Hanguren

Cesta na Mount Hanguren

Mount Hanguren

Pohled z Mount Hanguren
Nahoře jsem pak zažila okamžik děsivý jako z mrazivé severské detektivky. Samotné lyžařské středisko, v létě opuštěné, působilo v mlze docela strašidelně. Ovšem pak se Ondra rozhodl jít na průzkum a já se rozhodla počkat, protože jsem nechtěla mít úplně mokré boty. Stoupla jsem si k takové dřevěné budce, koukala do mlhy a čekala. A jak se tak rozhlížím, tak najednou vidím na druhé straně budky čouhat v bahně nohu. No, srdce mi málem vyskočilo z hrudníku. Když jsem pak se sevřenými pěstmi a malou dušičkou nakoukla za roh, začala jsem se smát. Sice trochu hystericky, ale s úlevou. 

Děsivý okamžik :))
Další výlet znám jen z fotek a vyprávění, protože zatímco se Ondra vydal do skalní soutěsky Bordalsgjelet, já se vydala do prádelny v kempu a vyprala a hlavně vysušila jsem nám většinu oblečení. Ať žije emancipace. Příště se můžete těšit na náš trochu komplikovaný přesun do krásného Flamu, na nejužší fjord světa a na to jak jsem se ze skalky sesunula jako pytel brambor. 

Bordalsgjelet

Voss

No comments:

Post a Comment