Jak jsem slíbila minule, tento díl norského seriálu bude o našich prvních výletech, tedy cestě k ledovci Folgefonna, a o výšlapu na Trolltungu (Trolí jazyk).
První den v Norsku jsme si nechtěli naložit hned cestu na Trolltungu, o které jsme věděli, že je náročná, a proto jsme se rozhodli zvolit výlet, který se tvářil podle popisu na Internetu výrazně víc v pohodě. Plán byl takový, že se půjdeme podívat k ledovci Folgefonna, což měl být podle našich informací výlet na dvě až tři hodinky, a potom zajdeme doplnit do obchodu zásoby jídla (z Česka jsme toho nemohli moc vézt, protože jsme se potřebovali vejít do dvou krosen a váhového limitu) a zjistíme, jak se druhý den dostaneme k parkovišti, od kterého se vychází k Trolímu jazyku.
Do batohu jsme si sbalili pití a svačinu na kratší výlet, pláštěnky, foťák a vyrazili jsme podle mapy na cestu k ledovci. Cesta byla krásná. Prvně jsme šli kousek kolem jezera Sandvevatnet , pak jsme míjeli typická norská dřevěná stavení, až jsme se dostali k asfaltové cestě, která vedla podél divoké řeky Jordalselvi vzhůru k ledovci. Ten jsme viděli v dálce před sebou.
Po asi hodině a půl jsme se dostali k parkovišti a za ním na malebnou louku s několika domy a posezením. Odtud bylo na ledovec nad námi krásně vidět, a proto jsme se naivně domnívali, že jsme na místě, kam jsme se měli dostat. I čas cesty odpovídal, takže jsme se usadili, najedli jsme se, vyfotili a chtěli se vrátit zpět.
V tu chvíli nás ale míjela jedna z mála českých skupin, které jsme v Norsku potkali, a od nich jsme se dozvěděli, že to zajímavé teprve začíná a že odtud je to podle jejich slov asi hodina a půl nahoru. Měli jsme z prodloužení cesty obavy, ale když jsme viděli jejich nadšení, tak jsme neodolali a pokračovali dál. Brzy nám došlo, že na stránkách kempu sice psali, že výlet k ledovci je na dvě až tři hodinky, ale že se počítalo s variantou, kdy si člověk popojede autem na to parkoviště, ke kterému jsme my došli pěšky..
Každopádně, cesta dál byla krásná, náročná a dobrodružná. Lezli jsme přes divokou říčku, přitahovali se po skalách pomocí lan a celou cestu nás dál motivoval pohled na ledovec nad námi. Chvílemi jsem se bála, chvílemi měla pocit, že už nemůžu (to jsem ještě netušila co mě čeká při cestě na Trolltungu) a chvílemi se trápila hladem a žízní (kterou jsem nakonec vyřešila tím, že jsem se v Norsku poprvé a nikoliv naposled napila vody z přírody).
Nakonec jsme se vyštrachali nahoru a opravdu to za tu námahu stálo. Vyhlídka byla prostě skvostná.
Samotného ledovce jsme se sice dotknout nemohli, protože lávka k němu byla stržená, ale přesto jsme byli moc rádi, že jsme se na cestu nahoru nevykašlali.
Po cestě zpět nás stihl prudký liják ve kterém jsem se bála, že budu dole rychleji než bych si přála, ale déšť brzy ustal a nakonec jsme se dolů dostali bezpečně.
Výstup nás však dost vysílil a do kempu jsem se dovlekla už značně hladová a vyčerpaná. A to nás čekala ještě cesta dolů do centra Oddy, kde jsme se poprvé podívali do norského obchodu s jídlem. No, nic překvapivého. I ty cenovky byly velice podobné jako u nás. Jen v norských korunách (tedy krát čtyři).
Večer jsme v kempu zjistili, že minibus na parkoviště Skjeggedal, ze kterého se vychází na Trolltungu, se objednává přes Internet. Připojili jsme se na místní wifi a lístky na spoj další den ráno a následně zpáteční večer jsme zaplatili online.
Trolltunga, čili Trolí jazyk, je skalní výčnělek pod kterým je několik set metrů prázdno a dole hluboko pod ním ledovcové jezero Ringedalsvatnet. Výčnělek láká mraky lidí, kteří se zde fotí v nejšílenějších pózách. Popravdě, z některých z nich mi běhá mráz po zádech. Zároveň se jedná o velmi populární výletní cíl jihozápadního Norska, proto o víkendech počítejte s větším množstvím lidí.
Co se týká výstupu na Trolltungu, dopředu jsme si nastudovali množství materiálů a dospěli jsme k jednoznačnému názoru, že to bude náročné. Před tím nás koneckonců varovalo i několik cedulí jak přímo v Oddě, tak v kempu a i na parkovišti než jsme vyrazili. Navíc je potřeba počítat s tím, že většinu cesty nebudete mít signál na telefonu a že nahoře by vás zachraňovali jen velmi složitě.
Za sebe můžu upřímně říct, že jsem nikdy náročnější cestu neabsolvovala a rozhodně bych to být vámi pečlivě zvážila zvláště v případě pokud nejste zdravotně úplně stoprocentně ready. Nedávno byla v Objektivu reportáž, kde tvrdili, že cesta na Trolltungu je v pohodě i pro rodiny s dětmi, ale osobně to považuji za naprostý blábol a silně doporučuji tuhle informaci ignorovat. Je to krásná cesta, ale chvílemi jsem měla pocit, že to prostě nezvládnu a absolutně si neumím představit, že bych se u toho měla starat ještě o malé dítě.
Každopádně, ráno jsme minibusem dojeli od kempu na místo, odkud se vychází nahoru.
Cesta začíná brutálním kopcem kdy vás čeká kilometr do velmi prudkého svahu. Pokud vám připadá, že kilometr do kopce je v pohodě, tak věřte, že není. Je to fakt jako kdybyste dvě hodiny šlapali do nepravidelně velkých schodů. Útěchou vám může být, že budete mít největší část převýšení za sebou. Následně přejdete takovou příjemnou cestou po rovině přes rašeliniště a pak vás čeká další výstup do horského sedla.
A pak už „jen“ jdete a jdete až k Trolltunze. Ovšem nemyslete si, že vás čeká nějaká pohodová procházka růžovou zahradou. Jde se po kamenité cestě, která jde neustále kousek do kopce a kousek z kopce. Vždycky jsme koukala na horizont a říkala si, že támhle už budu nahoře a pak musí být rovinka. Nebyla. Pak mě čekalo zase pár metrů dolů a další stoupání. Myslím si, že existuje dobrý důvod, proč je trasa oblíbená pro dvoudenní výlety s přespáním pod stanem nahoře (tak jako o tom jednou na blogu psala TerezaInOslo).
V jeden moment jsem si sedla na kámen a řekla Ondrovi ať jde dál sám, že já už nemůžu. No, nebudu to natahovat, nakonec jsem k proslulé vyhlídce taky došla. Ovšem akční fotku, kterých si na Googlu můžete najít spousty, nemám. Na tu bych totiž musela čekat téměř hodinovou frontu a to jsem nechtěla, protože jsem měla obavy, abychom se pak stihli bezpečně a včas vrátit dolů (existuje doporučení pro hraniční hodinu, kdy máte Trolltungu opustit, abyste to stihli zpět). Pořídili jsme ale nádherné fotky jen pár metrů vedle.
Zpátky se vracíte stejnou cestou. Opět jsme měla několikrát pocit, že to nedám, ale pocit beznaděje už nebyl tak intenzivní jako když jsem věděla, že nejsem ani v půlce.
Když jsem šla dolů z toho prudkého kopce, který jsme na začátku museli vyšplhat, tak se mi klepaly nohy a podpírala jsem se o cokoliv, o co to šlo. Někteří mě míjeli svižnou chůzí v pohodě, ale mnozí na tom byli velmi podobně jako já. Když jsem došla na parkoviště, bylo mi už naprosto jedno jak to bude vypadat, a svalila jsem se vedle zastávky minibusu do trávy. Vedle mě stejně učinil pár, který s námi jel minibusem i ráno, a tak mě potěšilo, že nejsem jediná, komu cesta trvala tak dlouho a koho tak dostala.
Ovšem závěrem chci říct to zásadní – AČKOLIV JE CESTA NA TROLLTUNGU NÁROČNÁ, JE TAKY NESMÍRNĚ NÁDHERNÁ A DECHBEROUCÍ VYHLÍDKY ROZHODNĚ ZA NÁMAHU STÁLY. Byla to sice ta nejnáročnější túra, kterou jsem kdy absolvovala, ale taky byla pravděpodobně ta doposud nejkrásnější. Takže pokud nemáte nějaký zdravotní handicap a zvažujete zda jít nebo nejít, tak běžte. Je to fakt pecka.
Praktické info – na webu najdete seznam doporučených věcí co s sebou. Určitě přípravu nepodceňte a radami se řiďte. Jediné, čeho se bát nemusíte, je nedostatek vody – tu můžete pít po celou cestu z potůčků a je fakt výborná.
No comments:
Post a Comment